Vyprávění prababičky Liduš

Moje prababička se jmenuje Ludmila a my jí říkáme Liduš. Má 77 let a bydlí ve Vratimově. Byla vdaná za pradědečka Františka, který před 10 ti lety zemřel. Liduš má dvě dcery moji babičku Marušku a její sestru Evu. Když k nám prababička přijde nebo my k ní, tak jí vždy poprosím, aby mi vyprávěla o tom, jak byla malá. Sedne si do křesla a já ji na klín a začne vyprávět.

Ze všeho nejvíce mě zaujalo vyprávění o tom, jak zažila druhou světovou válku.

 Byl rok 1944-Liduš měla 7 roků a chodila do1.třídy. Jednoho dne šla do školy, cesta jí trvala pěšky jednu hodinu.Ve škole se převlékla a najednou začala houkat siréna a všechny děti musely běžet domů. Prababička běžela také a hrozně se bála, protože nad ní létaly letadla a shazovaly bomby.
Běžel, jak nejrychleji mohla, a protože měla velký strach, schovávala se pod stromy, kde vždy chvíli počkala a plakala. V polovině cesty uviděla svoji kamarádku, která byla taky vyděšená. Chytily se za ruce a spolu spěchaly domů. Byla šťastná, když uviděla svůj dům a ve dveřích maminku.
Maminka jí objala a všichni museli jít do sklepa. Vždy když byly nálety, tak se schovávali ve sklepě. Byla tam celá rodina a museli do sklepa přenést i stařenku, která nechodila, tak jí nesli na židli.

Teď jsem prababičku vyrušila z vyprávění, protože mě zajímalo, jak to ve sklepě vypadalo.
Sklep byl zatemněný a měli v něm zásoby jídla, vody a svíce. Leželi na bramborách, na kterých měli slaměné matrace, kterým se říkalo stružoky. Rodina byla ve sklepě tak dlouho, než přestaly létat letadla. Seděli při svíčkách a povídali si. Tento den dopadl dobře, nálety utichly a prababičce se narodil přímo ve sklepě třetí nejmladší bratr, kterého prababička nosila jako první v peřince.

Jiný den při cestě ze školy uslyšela opět letadla. Začala se bát, ale po chvíli si všimla, že nepadají bomby, ale nějaké balíčky. Děti je začaly sbírat, a když je rozbalily, byly šťastní. V balíčcích byli dobroty-žvýkačky, oříšky a jídlo-říkalo se jim Unry.

Další den odpoledne prababička pokračuje ve vyprávění.
Přijely vozy s koňmi a vojáky přímo na dvorek. Vojáci koně vypustili a ti okousali všechny stromy. Vojáci kontrolovali zásoby jídla a počet dobytka. Pak snědli nachystanou večeři, přespali a ráno odjeli. Tatínek po nich našel na zahradě granát, který hodil do pole a ten vybouchl.
Prababička při vyprávění chvílemi usínala a trošku se jí pletla slova. A najednou ani nevím, jak jsem usnula já a snila si sen o jejím vyprávění. Sen byl tak skutečný.Bála jsem se, až mě strach probudil. Liduš se mi smála a šly jsme na procházku, na které jsem dostala hlad. A prababička začala vzpomínat, jak to bylo s jídlem, když byla malá.

Protože měli málo peněz, chodili do obchodu jen pro cukr. Na zahradě pěstovali-brambory, řepu, žito a pšenici. Chovali prasata, kozy, slepice a krávu, která se jmenovala Frela. Maminka pekla buchty, chleba a nejraději měli linecké kolečka.  Místo bonbónů sušili slupky z pomeranče, které obalili v cukru. Hlady nikdy netrpěli a uměli se o vše podělit.

V roce 1945 válka skončila a prababička říká, že se všem moc ulevilo a nemuseli se bát chodit do školy a schovávat ve sklepě.
Protože byli početná rodina, měli nárok na hodně lístků, za které mohli chodit do obchodu a dostávali za ně potraviny i bonbóny. Maminka zanesla do pekárny pytel mouky a za to si mohla prababička zajít každé ráno pro rohlík, na který měla vždy velikou chuť. Její maminka pekla jen chleba.
Najednou naše povídání přeruší zvonění u dveří. Šly jsme otevřít a byla to moje maminka, která si pro mě přijela.
Řekla, že jedeme domů. Byla jsme smutná, ale prababička řekla, že mi to dopoví zase příště. Jely jsme s mamkou domů autem a já plná zážitků z vyprávění o válce, jsem to zase vše vyprávěla mojí mamince. Ta řekla, „vždyť já to všechno znám, mi to také Liduš vyprávěla, když jsem byla malá.“

A nakonec bych nechtěla zapomenout větu, kterou prababička často říkává.
“Děcka, važte si toho, co dnes všechno máte.“

Tento příběh si moc dobře budu pamatovat, abych ho zase mohla vyprávět svým dětem, vnoučatům….

Adéla Juřenová, 9 let